Jdi na obsah Jdi na menu
 


Čarodějnické procesy na Jesenicku

17. 11. 2009

Pomník čarodějnických procesů

Třicetiletá válka ukázala městu svou zlou tvář ve zvlášť hrůzné podobě. Zde totiž začala v r. 1622 série čarodějnických procesů, která si v městě a okolí vyžádala stovky obětí.

Jen v Jeseníku se ví o 102 osobách, upálených na popravišti blízko cesty vedoucí do lázní. Z České Vsi to bylo 15 - 16 žen. Obecný rozvrat, vnesený do všech oblastí života dlouhou válkou, jen pomalu ustupoval poklidnému rytmu řemeslnické práce v městě. Rozdělením Slezska r. 1742 bylo místní plátenictví těžce postiženo ztrátou vývozu přes Vratislav a trvalo dlouho, než našlo náhradu na Balkáně.

Skutečným duchovním morem a příkladem hlubokého mravního úpadku lze nazvat inkviziční procesy s čarodějnicemi, které byly v letech 1662–1684 inscenovány na Jesenicku, tehdejším Frývaldovsku. Spolu s losinskými a šumperskými procesy zajišťují tomuto kraji smutný primát v kulturních dějinách našich zemí.

Počátky víry v existenci ďábla a jeho spojenců čarodějníků a čarodějnic lze spatřovat již ve starověku, avšak opravdový rozmach pronásledování zejména žen obviněných z čarování spadá až do středověku a raného novověku. Zastánci víry v démony a čarodějnice a jejich pronásledování se staly osoby mnohdy vysoce postavené a vzdělané. Jako příklad lze uvést jméno zakladatele scholastiky Tomáše Akvinského, politika a vynikajícího právníka Jeana Baudina, krále Jakuba I., či zakladatele protestantismu a kalvinismu Martina Luthera a Jana Kalvína.

Spojení nesmyslné pověry se specifickou formou trestního zřízení inkvizicí se stalo metlou, před níž se začala třást větší část Evropy. Dokumentem, jenž se neblaze zapsal do dějin procesů, byla bula papeže Inocence VIII. Summis desiderantes z r. 1484, která provázela sepsání jedné z nejstrašnějších knih lidské civilizace, Kladiva na čarodějnice (Malleus maleficarum). Ta byla thumb_carodejnice2 poprvé vydána v r. 1487 a jejími autory byli dva zkušení dominikánští inkvizitoři Jakub Sprenger a Jindřich Institoris (Krämmer). Kladivo se brzy stalo základní příručkou pro vedení procesů s údajnými čarodějníky a čarodějnicemi. Je pochopitelné, že v tomto ovzduší obecné víry v ďábla a jeho čarodějnické spojence jen málo lidí se dokázalo veřejně postavit proti honu na čarodějnice. Z nejznámějších odpůrců procesů možno jmenovat lékaře nizozemského původu Jana Weyerra, trevírského kanovníka Cornelise Loose, anglického šlechtice Reginalda Scotta, francouzského filosofa Michela de Montaigne, německého jezuitu Fridricha von Spee, našeho Jana Amose Komenského, z pozdějších pak kalvínského teologa Baltazara Bekkera a německého právníka Christiana Thomasiuse.

Hranice s domnělými ďáblovými služebníky hořely v 17. stol. nejvíc v německých zemích, Skotsku a Francii, naproti tomu takřka ustaly ve Španělsku, Itálii a Nizozemí. Nejméně byly procesy postiženy severské země Dánsko a Norsko, do jisté míry i Švédsko a zejména pravoslavná východní Evropa a Balkán, který byl tehdy pod tureckým panstvím.

V českých zemích jsou v období před třicetiletou válkou zaznamenány jen ojedinělé případy procesů s čarodějnicemi (snad první případ se udál r. 1540 v Náchodě). Také ve Slezsku došlo jen ojediněle k vedení procesů s domnělými čarodějnicemi. V letech 1456–1503 bylo inscenováno několik procesů v okolí Wroclawi (např.1456, 1458, 1503). Skutečný hon na čarodějnice tu však nastal teprve v 17. stol. a dosáhl přímo obludných rozměrů.

Čarodějnické inkviziční procesy na dnešním Jesenicku /tehdejším Frývaldovsku/,které v té době bylo součástí nisko-otmuchovského knížectví, lze časově rozdělit do tří etap. První jejich obětí se stala žena jesenického pastýře Barbora Schmiedová, kterou v létě 1622 obvinil na smrtelné posteli její muž jako čarodějnici. Nešťastná žena byla ihned zatčena a za použití mučení podrobena prvnímu výslechu. Za tímto účelem byl sestaven soudní tribunál v čele s biskupským advokátem Janem Grosserem a městskými soudci Kašparem Schmidtzem Melchiorem Wildenem.

Obviněná Barbora pak uvedla na mučidlech dalších pět žen, které měly být ve thumb_carodejnice3 spojení s ďáblem. Mezi jinými jmenovala i ženu jesenického radního Uršulu Hegerovou, obchodnici Evu Bässlerovou a další. Mezi jinými jmenovala i ženu jesenického radního Uršulu Hegerovou, obchodnici Evu Bäslerovou a další. O krutosti vedení výslechů svědčí případ Marty Wetzelové, která byla nalezena 21. srpna ve vězení se zlomeným vazem. Přesto byla před vratislavskou bránou seťata a pohřbena pod šibenicí. První žena obviněná z čarování, Barbora Schmiedová, byla upálena3. července 1622 v Nise a další údajné čarodějnice pak koncem srpna v Jeseníku. Podle záznamů v soudních aktech bylo v první fázi procesů vyšetřováno 35 lidí. Záznam u ženy z Horního Údolí svědčí o tom, že už v prvním období se vlna čarodějnické inkvizice rozšířila z Jeseníku a okolí i na Zlatohorsko.

Druhá vlna těchto strašných justičních zločinů se zvedla r. 1636 a postihla především oblast Zlatohorska a Nisska. Neznáme sice bezprostřední popud k obnovení procesů, je však jisté, že k hlavním podněcovatelům nové inkviziční vlny patřil i biskupský prokurátor dr. Martin Lorenz z Nisy. Procesy se brzy rozrostly do té míry, že v září 1639 vydala nisská zemská vláda povolení ke stavbě spalovacích pecí „k spravedlivému popravování ďábelských přívrženců, čarodějnic a zloduchů“. Poněkud jinak se na průběh procesů díval tehdejší vratislavský biskup Karel Ferdinand, který dal sestavit zvláštní komisi, pověřenou zkoumáním vynesených ortelů. Procesy totiž znamenaly pro vyšetřující soudní tribunál výnosný podnik. Svědčí o tom např. zjištění, že zemská vláda v Nise získala za popravu 11 osob 351 tolarů, přičemž radní, purkrabí a další členové tribunálu obdrželi průměrně 9 – 18 tolarů. Patrně se již nikdy nepodaří zjistit skutečný počet obviněných osob, které byly v druhé vlně procesů v letech 1636-1648 upáleny jako čarodějnice. Podle neúplných údajů zemské vlády se jich uvádí 26, což však bude jen zlomek skutečného počtu obětí. Vždyť jen v roce 1641 bylo při čtyřech hromadných exekucích upáleno 16 osob. Podle některých zpráv bylo v letech 1639–1651 upáleno v Nisském knížectví 242 osob.

Nejúděsnější období čarodějnických procesů v nissko-otmuchovském knížectví počalo r. 1651 a zasáhlo především Jeseník, Nisu, Glucholazy a Zlaté Hory. Na počátku stálo opět nesmyslné obvinění chlapce ze Širokého Brodu, že se údajně s jednou tamní čarodějnicí zúčastnil čarodějnického sabatu – shromáždění. Pravděpodobně první ortel v této etapě v letech 1651–1648 byl vynesen 23.května 1651 v Nise nad Uršulou Schnurzelovou ze Širokého Brodu. V rozsudku čteme, že „se hrubě proti přikázáním Božím prohřešila, od Boha, jeho matky a všech milých svatých odpadla, naproti tomu však tělem i duší prokletému pekelníku Rolandu se oddajíc, s ním mnohokráte tělesně obcovala, velebnou svátost znesvětila, též mnoha lidem čarováním uškodila...“. 7. června téhož roku ji následovalo dalších 5 žen, 19. června pak bylo upáleno 7 obviněných. Procesyse postupně rozrostly do té míry, že došlo opět k hromadným popravám. Např. v září 1651 přišlo při 4 hromadných popravách o život celkem 32 lidí, z toho poprvé v těchto procesech i muž, obviněný z čarodějnictví. Při další exekuci 20. září bylo popraveno 9osob, podle jiných záznamů bylo při 11 hromadných popravách té doby upáleno 54 osob. V tomto období procesů se poprvé setkáváme se jménem pozdějšího losinského a šumperského inkvizitora Jindřicha Františka Bobliga z Edelstadtu /dnešní Zlaté Hory/, který byl v případě jesenických procesů přísedícím tribunálem, ale jinak pilným a učenlivým žákem inkvizitora Ferdinanda Zachera z Nisy. Uprostřed nejzběsilejšího honu na čarodějnice zasáhl znovu, jako už před léty, biskup Karel Ferdinand, který nabádal zemského hejtmana Jiřího, hraběte z Hodic „před příliš přísným a nebezpečným vedením procesů. Připadá nám,“ praví dále „jako by jedné nebo i více osobám se stalo příliš mnoho, jako by byly příliš zastrašovány a mučeny.“ Bohužel, ani v tomto případě biskup se svým napomenutím neuspěl a procesy pokračovaly s neztenčenou silou dál.

Mezi ortely z konce roku 1651 najdeme několik případů, které se poněkud odlišují od předešlých. Jde o rozsudky nad údajnými dětmi. Jak ukázalo další bádání, neznamenají ony časové údaje věk obviněné osoby, ale údobí, po které měly být údajně služebníky ďábla. Vysvětlení tohoto jevu lze spatřovat ve snaze inkvizitorů dokázat biskupovi, že je nezbytné i přes sílící protesty „proti dlouholetým spojencům ďáblovým“ v procesech pokračovat. Proto, když se uskutečnila r. 1651 návštěva biskupského vizitátora v Jeseníku, bylo ve zprávě konstatováno, že sice všichni obyvatelé města jsou katolíky, ale polovina z nich prý je oddána zločinu čarodějnictví. Rovněž evropské noviny Theatrum Europeum popisují r. 1652 Slezsko jako zemi, která se hemží čarodějnicemi a zlými duchy; jen ve Zlatých Horách prý mělo 8 katů plno práce se stínáním a upalováním, přičemž naráz strčili do pece 6–8 kusů „čarodějnické havěti“.

Poslední známé jesenické ortely pocházejí z let 1683–1684. Koncem listopadu 1683 byl vynesen rozsudek nad Kašparem Gottwaldem a v únoru 1684 nad Annou Stenzelovou a její dcerou Rozinou. Všichni tři pocházeli z Domašova. V protokolu se mimo jiné uvádí: „Ježto se Rozina ve svém trojnásobném výslechu dobrovolně přiznala a stále na výpovědi trvá, že jsouc svedena matkou, strašnému a hroznému zločinu čarodějnictví se oddala, na vidlích proletíc komínem k ďábelským schůzkám na pastvisko vyjížděla, kde podle čarodějnických obyčejů tančila.“ Je však pravděpodobné, že v té době plály hranice i na jiných místech nisko-otmuchovského knížectví i v jiných slezských knížectvích. R. 1653 je uváděn rozsudek nad dvěma ženami z Opavy a r. 1667 bylo upáleno 16 osob na Ratibořsku. Pravděpodobně poslední známý slezský proces se odehrál r. 1740 ve Stínavě nad Odrou. Nebezpečí však nebylo zcela zažehnáno ani v následujících obdobích. Ještě r. 1775 se pokoušeli obyvatelé z okolí Nisy rozpoutat nové pronásledování žen obviněných z čarování, ale tento pokus byl později odhalen jako pouhé udavačství.

Závěrem je nutno se zmínit o celkovém počtu osob, které se staly oběťmi honu na čarodějnice. Přesnější údaje se patrně už nikdy nepodaří zjistit, avšak podle těch nejstřízlivějších odhadů si procesy v nisko-otmuchovském knížectví, především v oblasti Jesenicka, vyžádaly v letech 1622–1684 nejméně 250 lidských životů. Skutečné číslo však bude patrně daleko vyšší.

Autoři: Zdeněk Brachtl a Frant. Spurný

 

 Obrazek

Vybráno z vlastivědného sborníku Jesenicko z kraje pod Pradědem - Vítězslav Zeman.

 

 

 

 

 

 

 

 

Zde se můžete podívat na video z nové expozice, která se nachází v jesenické Vodní tvrzy.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Církev ať jde k ČERTU !!!

ldd,12. 5. 2013 22:49

JE TO V LIDECH

georges,19. 10. 2012 11:38

V drtivém množství případů vedení inkvizice proti lidem byla záležitost lidí, jejich charakterů a popř vyřizování si účtů, k tomu se v té době tato instituce inkvizice hodila. Je to hlavně v lidech. A církev tvoří lidé. Vždy se najdou ti, kteří zneužijí co se dá. Např v Anglii nebyla zavedená, ale upalovalo se tam také, mnoho lidí skončilo na hranici. Těžko lze dnes soudit a dopátrat se, kdo byl pravým viníkem např v té české vsi.

Totální blud

Kolben & Daněk,9. 10. 2012 10:50

Kdyby se autor neopíral o publikaci z roku 1961 a sáhl po novější čarodějnické literatuře, věděl by, že již jím citovaný Vítězslav Zeman své tvrzení o upalování dětí opravil v tom smyslu, že číselný údaj neznamená věk, ale dobu, po kterou se odsouzenci čarodějnictví dopouštěli (V.Z.: Jesenické procesy s čarodějnicemi. Vlastivědné zajímavosti Okresního vlastivědného muzea, č. 75, Šumperk 1972). Díky dochované matrice Velkých Kunětic se podařilo prokázat, že odsouzené ženy z této farnosti byly provdány a třeba údajně osmiměsíční Eva Auligová měla 4 děti a popravena byla jako 53 letá. Tak lze odvodit, že i Lehna Kriegischová z České Vsi nebyla ročním (nikoli osmiměsíčním, jak zdůrazňuje RJ v článku!) dítětem, ale dospělou ženou.
Vratislavský biskup Karel Ferdinand varoval v listopadu 1651 hejtmana Jiřího z Hodic před horlivým pronásledováním čarodějnic, ten ale uposlechl až po opakované výzvě.
K názorům v diskusi: Ani církevní inkvisice není jednolitý pojem, natož když se k tomu připočítá ještě světská. Čarodějnictví bylo i státním zločinem (pokus škodit ostatním). Soukromí právníci-inkvisitoři pracovali pro každého, kdo si jejich služby objednal. V Losinách to byla kupříkladu hraběnka z Galle jako poručnice nezletilých Žerotínů, v Šumperku to byl Karel Euseb z Lichtenštejna. Rozsudky smrti potvrzoval pražský apelační soud, nebylo to dílo libovolného úsudku jednotlivce. A jak dokládá kniha F. Spurného, V. Cekoty a M. Kouřila o K. A. Lautnerovi, účast biskupa Lichtenštejna se nedá odbýt slovy "bez mrknutí oka podepsal". U výslechu to souhlasí, ale u procesu trvalo ono "mrknutí oka" od konsistorního rozhodnutí o předání Lautnera světské moci v červenci 1684 až po podpis rozsudku v září 1685. Kladivo na čarodějnice sepsal jen jeden mnich (Kramer, Sprenger proti uvedení svého jména jako spoluautora protestoval u řádových představených), nebylo schváleno ani církevní inkvisicí (španělská ho výslovně odmítla), ani papežem (Bulla Summis desiderates, kterou Kramer nechal v knize otisknout, jen povoluje jeho působení v Německu, byla vydána 3 roky před vytištěním knihy a dokládá naopak to, že tamní církevní kruhy Kramerovu působení účinně bránily). Kniha byla sice vydána asi 30x, Bobliga jistě mohla inspirovat, ale on se na ni (alespoň v těch zprávách, které jsem četl) neodvolával, v knihovně ji však měl i Lautner, stejně tak jako Kladivu protikladná díla jesuity F. Spee. Pozoruhodná je naopak popularita Kladiva v protestantských krajích, i v Anglii a Severní Americe.

Nepochopil jsem, v čem měla být ta "církevní poskvrna".

Vladimír Malý,7. 10. 2012 15:40

Jak tady čtu, tak ti inkvizitoři byli státní úředníci - Zacher i Boblig byli světští právníci, Johan Maxmilián Jiří z Hodic byl zemský hejtman. Pokud jsem pochopil, i církevní představitelé se jich báli a pokud se někdo ozval na obranu odsouzených, upálili ho taky (šumperský děkan Lautner). Samotné učení církve o existenci ďábla, tak jak je ve své plnosti obsaženo v tradici, s tím nemá nic společného, nanejvýš se mohlo stát záminkou, ve spojení s lidskou pověrčivostí.

Re: Nepochopil jsem, v čem měla být ta "církevní poskvrna".

Petr Tenzor,7. 10. 2012 16:09

Tak za prvé, samotná inkvizice byla církevní instituce. To že pro ni občas pracovali v podstatě "světští" úředníci, těžko může být omluva. Dále, Lautnera k výslechu musel vydat olomoucký biskup, udělal to bez mrknutí oka. A za třetí, Kladivo na čarodějnice (které je mimochodem sepsáno tak, aby bylo v souladu s biblí, i když jde při dokazování, proč je to či ono správné, mnohdy o čirou demagogii) sepsali mniši a používání jeho mouer bylo schváleno jak inkvizici, tak papežem.
Už to chápete?