Jdi na obsah Jdi na menu
 


Čertovy kameny

11. 5. 2014

Čertovy kameny

Slunce se už dávno rozloučilo a zapadlo za hřebeny vzdáleného západního pásu hor. Padaly stíny vynořující se noci, zahalující vše do temnoty, nad pralesem, kterým právě procházel osamělý pocestný. Šel unaveným krokem po hrbolaté, málo prošlapané stezce, s rancem na zádech a sukovitou holí v pravici.

Byl to mladý muž v typickém hornickém oděvu.

„Můj Bože!“ vzdychl poutník, „ noc je tu a já ještě nevidím konce tohoto hrůzostrašného lesa, plného divé zvěře, nikde žádná osada nebo chalupa, ve které bych mohl přenocovat.

Pomalu a opatrně šel krok za krokem, ale brzy se úplně setmělo, pěšina se ztratila v křoví a houštině – na další cestu nebylo ani pomyšlení.

Hlasitě sténaje zastavil se pocestný u kmene mohutného stromu, odložil svůj ranec do mechu, který pokrýval lesní půdu, vzal z tašky ocílku, kámen a plechovku s troudem a začal křesat oheň. Brzy sršely svítící jiskry na suchý troud, který začal zakrátko doutnat. Mladý muž sesbíral vyschlé dřevo a roští na zemi kolem, zapálil sirný knot a zažehl suché dřevo. Rychle se rozhořel praskající oheň, který kolem šířil světlo a teplo.

Dobře už několik hodin dřepěl poutník vedle ohně, chvílemi bdící, chvílemi snící. - Tu se náhle rozzářil pronikavý paprsek světla mezi křovím, větve se rozestoupily a před vystrašeným pocestným se jako vystoupivší ze země objevila stařecká postava s dlouhým až na prsa sahajícím vousem, s hořící smolnou loučí v ruce, tělo až po paty zahalené do šedé kutny. Jeho pohled zakrýval klobouk se širokou krempou.

„ Rád bych slyšel, kdo jste, že tady teď uprostřed noci v hlubokém lese přebýváte!“ zeptal se stařec hlubokým hlasem.

„Jsem pocestný, havíř ze saské země a jmenuji se Gottfried Harich. Odešel jsem, abych našel službu a práci ve slezských horách a zdokonalil se ve svém řemeslu,“ odvětil poutník.

„Věřím vašim slovům“ pokračoval stařec. „Také já pátrám po pokladech země a dopravuji je na denní světlo z temných hlubin, kde se skrývají od stvoření světa. Jsem Benátčan Achillo Bombonato a dobývám zde v těchto horách vzácné kovy.

Právě přicházím ze své štoly unavený po těžké práci a jdu do své chýše, abych si tam několik hodin odpočinul. Pokud se chcete, mladý havíři, se mnou podělit o prosté jídlo a nocleh, tak vás zvu, abyste mě následoval.“ „ Bůh vám zaplať vaši dobrotu! Rád s vámi půjdu,“ odvětil Gottfried Harich a následoval starce do jeho osamocené dřevěné chatrče, která se nacházela ve vzdálenosti jen několika málo stovek kroků.

Otevřené ohniště s měchem, s několika železnými kleštěmi a tyglíky, surový dřevěný stůl a dvě podobné židle a skříň ve stěně tvořily domácí zařízení v této malé světnici.

Vzadu se v prkenném přístřešku nacházelo ještě lože ze slámy s vlněnou dekou.

Benátčen vyndal ze skříně ve stěně chleba a sýr a láhev vína a požádal Gottfrieda Haricha, aby si také vzal z nočního pokrmu. Během jídla vyprávěl stařec o své domovině, slunné Itálii, kde vlastní krásný dům se zahradou a vinicí, o tom, že se už od časného mládí každý rok na jaře vydával na svém kouzelném plášti z Itálie do slezských hor, aby zde hledal zlaté poklady. Na podzim vedla jeho cesta na létajícím plášti obtěžkaným zlatem, stříbrem a drahými kameny zpět do Trentina, kde už vlastnil ohromné bohatství, které celé nashromáždil v těchto horách.

„Zestárl jsem“, uzavřel Benátčan svou řeč, „a moje dny jsou sečteny. Vy jste mladý muž, který má ještě před sebou dlouhý život a velkou budoucnost. Moje znalost lidí mně říká, že jste ještě dobrý, nezkažený muž. Řekněte, chcete u mě zůstat? Nebude vám to na škodu.“

„S radostí přijímám váš návrh, dobrý staříku“, odvětil Gottfried Harich a po krátké chvíli oba vyhledali noční lože.

---

Celých dvacet let uplynulo v běhu času od oné noci, kdy starý Benátčan Achillo Bombonato vzal k sobě saského havíře Gottfrieda Haricha, a od té doby se hodně změnilo.

Benátčan uskutečnil ještě dvakrát cestu na svém kouzelném plášti do Itálie a zase zpět do slezských hor. Potřetí odcestoval domů, přišlo jaro, ale starý hledač pokladů se už nevrátil. Ukončil svou životní dráhu a odešel na věčnost, tak jako všichni zemřelí.

Gottfried Harich zůstal také v této době tuhé zimy v osamělé lesní chýši a dále pracoval v Benátčanově zlatonosné štole podle jeho pokynů.

Nyní, po dvaceti letech, byl někdejší chudý havíř bohatý muž, který vlastnil velký zlatý poklad.

Už neměl potřebu sám pracovat. Zaměstnával velký počet havířů v dolech na Zlatém Chlumu. Tak byla tato hora nazvána pro své bohaté naleziště zlata.

V údolí, na březích řeky Bělé, vznikla hornická osada, a protože zdejší havíři byli Češi, dostalo toto místo název Česká ves.

Gottfried Harich vlastnil nádherný hrad s opevněním, cimbuřím a věžemi na jižním svahu Zlatého Chlumu a také pěknou, ale hrdou a bezcitnou ženu, dceru bohatého a mocného, ale krutého zámeckého pána ze Žulové. Také Gottfriedovo srdce bylo bohatstvím otupělé a každý pocit milosrdenství byl potlačen.

Přijel-li na hrad Harichstein tovaryš nebo nuzný chudák, prosící o malou almužnu, nechal ho hradní pán vyhnat z nádvoří psy nebo zbičovat svými čeledíny.

 ---

Bylo vánoční ráno roku 1160. Vichřice se hnala lesem obklopujícím hrad Harichstein, třásla větvemi a vrcholky vysokých smrků a jedlí, obtíženými sněhem, který s praskotem vmetala do vysokých obloukových oken hradu. V příjemně vyhřáté světnici, kde v krbu hořel planoucí oheň, seděli v měkkých polstrovaných židlích hradní pán Gottfried Harich se svojí krásnou chotí u bohaté tabule, plné všemožných dobrot, a snídali.

Tu vstoupil Hynek, hradní fojt, do místnosti a ohlašoval, že venku před bránou stojí nějaký stařec a věkem shrbená stařena a žádají o přístřeší.

„Pošli psy a vyžeň ty dotěrné žebráky za hradby,“ poručil hradní pán.

„Ale venku skučí a honí se vichřice a ti dva lidé se chvějí zimou.“

Buď, fojte, okamžitě splníš můj rozkaz, nebo tě nechám zbičovat!“ obořil se Gottfried s neskrývanou prchlivostí na fojta.

„ Buďte milostiv, přísný pane!“ pokračoval fojt, „ ten stařec, který stojí za vraty, říkal, že vaší Vážnosti jistě připraví radost a překvapení.“

 „Radost a překvapení?“ zamumlal hradní pán.

„Tak nech ty lidi vstoupit, fojte, když to nejsou žebráci,“ pravila Judith, hradní paní, u níž zvítězila zvědavost nad bezcitností.

Fojt se vzdálil a nedlouho poté se dveře otevřely a do světnice pomalu vstoupily dvě shrbené postavy, ztuhlé sněhem a mrazem. Se slovy: „Pozdrav Bůh, milý synu,“ zůstaly stát u dveří.

Gottfried Harich stál chvíli ztuhlý hrůzou a neschopný přenést jediné slovo přes rty. Potom se ozvalo chraptivě z jeho hrdla:

„Co tu chcete? Já vás oba neznám!“ Stařec, jehož vousy a odkrytá hlava byly bílé jako sníh, který doposud ležel na jeho šatech, se narovnal a pravil: „ Podívej se na mě, Gottfriede, můj jediný synu! Já jsem tvůj otec a tato zde je tvoje matka! My dva jsme tě vychovali v dobrého člověka, my jsme ti požehnali, když jsi před dvaceti lety odešel do světa. Byla to tvoje vůle. Dlouhá léta jsi o sobě nedal vědět a já i matka jsme tě oplakali jako mrtvého, zemřelého v širém světě.

Každý den jsme se za tebe modlili, dokud jsem se od panoše jednoho saského rytíře, který putoval touto krajinou, nedozvěděl o tobě, tvém štěstí a bohatství. Už je mi hodně let a jako stařec už nemohu fárat do dolu, jako před léty, když jsem pro sebe, pro matku a také pro tebe vydělával jako havíř na každodenní chléb.

Vydali jsme se na cestu za tebou. Daleké bylo putování a obtížná cesta. Přijmi nás, synu, proto v lásce a nech nás strávit u tebe zbytek života.“

„Jste u konce s vaší pohádkou?“ vyšlo z Gottfriedových rtů. „ Víte, u mě není pro vás místo! Tady máte proviant na cestu a odkliďte se, odkud jste přišli.“

Při těchto slovech sáhl nemilosrdný syn do tašky na svém velkém panděru, vytáhl pytlík naplněný zlatem a hodil ho rodičům k nohám.

 „Ale, milý synu, považ, že dnes je den, kdy se narodil náš Spasitel, který nás učil lásce. Pro jeho uctění není nic těžké. Pomysli na dny svého dětství, na vánoční stromek v naší chalupě,“ žadonil stařec.

Tu se zvedla paní Judita, strnulá a chladná jako obraz z mramoru. Ukázala svou oslnivě bílou pravicí ke dveřím světnice a zvolala: „ Zmizte, my vás neznáme!“

 „Ano, vezměte, co vám dávám a táhněte svou cestou!“ řekl Gottfried Harich. „Mezi námi a vámi je příliš velká propast, kterou nelze překonat. Jděte, jděte!

Tu zvýšila stará matka svůj hlas a pravila:

Gottfriede, pomysli, že jsem tě pod srdcem nosila, jako dítě jsem o tebe pečovala. Pomysli, že matčino požehnání dětem domy staví a otcova kletba je zase až do základů boří. Jako dítě jsem tě učila deseti božím přikázání! Pamatuješ ještě to čtvrté?

Milé dítě, já tě prosím, tvá matka tě prosí se vztyčenýma rukama, slitujte se nad námi! Nedopusťte, ty a tvoje choť, aby padla Boží kletba na vaše duše! Pomyslete, že všemocný, spravedlivý Bůh takové děti, které se prohřeší na svých rodičích a ztrpčí jim poslední léta života, strašlivě potrestá.“

„Ven s vámi, nechceme už nic slyšet!“ křičeli současně Gottfried a Judita.

Tu se za krbem ozval strašný hlas, po kterém všem ztuhla v žilách krev; hlasitě a výrazně zaznělo: „ Za čtvrté: Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi!“

Pomalu a majestátně předstoupil před krb šedovlasý skřítek a obrátil se k nelítostnému synu a jeho choti: „Ubožáci!“ začal skřítek, „ já jsem správce pokladů této hory, ve které máš svůj důl a na které stojí tvůj hrad. Věčný prastarý duch, kterého vy lidé vaším Bohem a vaším Otcem nazýváte, mě předurčil k tomu, abych tyto poklady chránil a dělil je mezi poctivé lidi. Ty jsi se ale v lesku svého bohatství stal nedůstojným, na tobě a tvé ženě spočívá kletba chudých lidí a kletba Boha. Odebírám požehnání tvým dolům a ty, stejně jako tvoje žena s vašimi krutými, neoblomnými srdci z kamene, vy oba i s vaším hradem zmizte a staňte se sami kamenem a zůstaňte jím až do posledních dnů, kdy se země rozpadne v bezpočet zrníček prachu a zmizí v nekonečnu světa!“

Skřítek uchopil ruce Gottfriedových rodičů a vyvedl starce a stařenku ven před hradní bránu; tam je očekával jiný skřítek, který nesl dva velké kožené vaky, ze kterých se třpytila záře zlata a drahých kamenů.

 „Vezměte si tento dar, dobří staří lidé,“ řekl opět první skřítek,“ to vám zcela postačí po zbytek vašeho života, abyste netrpěli bídou a nouzí.“

Pak pozvedl své ruce k hradu, - zemí otřáslo hrozné dunění, - pyšný hrad zmizel a na jeho místě se ve vzduchu tyčila skalní věž, kterou bičují bouře a obletují krákající havrani, „Čertovy kameny“ na Zlatém Chlumu u Jeseníku.

Když havíři z České Vsi po vánočních svátcích chtěli opět vstoupit do zlatých štol, nenašli ani štoly, ani hrad svého pána; svázali své rance a přemístili se do Zlatých Hor k Příčné hoře, kde našli u tamějších dolů přijetí i práci.

 

Výše uvedený text je použit z německy psané kroniky č. 1 obce Česká Ves z let 1921 - 1945. Z kurentu přepsal Roman Janas. Do češtiny přeložila Mgr. Jana Reichlová.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář