Jdi na obsah Jdi na menu
 


Pohádka ze Slezska

11. 5. 2014

Předešlá pověst dala roku 1887 Karlu Ludwigu Antonymu podnět k napsání básně „Čertovy kameny“ (Pohádka ze Slezska). – Následuje souhrnný obsah básně, která zahrnuje více než 40 stran.


 

„Jasná hvězdná noc ležela nad údolím Bělé a v měsíčním svitu se strašidelně vypínaly skalní věže Čertových kamenů.

Tichem jedlového lesa kráčí Harich, zdejší myslivec, dolů do údolí. U mocné skalní stěny, kde vyvěrá pramen, uhasí palčivou žízeň a pak se níže po únavném lovu uloží ke spánku.

V myšlenkách u své ženy a dětí brzy usnul. Tato hodina se stala Harichovi a jeho rodině osudnou.

Za jedlí, zčásti osvětlenou měsíčním svitem, se vynořila bílá ženská postava. Je to Wellfrieda, dcera Waldurse, pána rusalek, trpaslíků a skřítků, zdržujících se na Čertových kamenech. Tiše se blíží k nocležníkovi, jemně mu odhrne jeho rozcuchané kadeře z obličeje a její zářící hvězdné oči spočinou na nic netušícím muži.

Její duše je naplněna přáním učinit tuto lidskou bytost šťastnou, obdarovat ji nesmírným pokladem, který skrývají tyto skály. Z hrudi spícího se ozývají úzkostné, tíživé zvuky; neklidně se převaluje v mechu a - probouzí se. S jeho probuzením zmizí domnělý přelud a myslivec kráčí bezmyšlenkovitě a pomalu dolů do údolí.

Dny a týdny uplynuly od tohoto večera; Harichova domácí spokojenost i jeho lovecké štěstí ho opustily a brzy do jeho chýše vstoupí bída. Neklidně se toulá kolem a často celé hodiny toužebně čeká u skalní stěny na spanilé zjevení oné hvězdné noci.

Jednou zase dlel nešťastník u skal. Zvuk poledního zvonu z blízkého údolí ho náhle probudil z jeho horečnatých myšlenek; rozpoznav marnost svého očekávání, překonal svou slabost a bídu, kterou na sebe přivedl, a rozhodl se prodat svůj dům a s rodinou opustit údolí. V cizině snad znovu najde štěstí.

Harichovo rozhodnutí však před jeho návratem domů zničí zásah čarodějnice Urde, která nenávidí všechny lidské bytosti a která je opatrovnicí Wellfriedy. Náhle proniká do celého lesa hučení bouře, ohnivé blesky šlehají k zemi a ze všech stran údolí se ozývá hrozivé hromobití. Dlouhými kroky pospíchá Harich k domovu.

Avšak již od okraje lesa spatří, jak jeho chýše, místo někdejšího poklidu a domácí pohody, padla za oběť plamenům.

Zatímco myslivec, očima bez jediné slzy, obhlíží místo neštěstí, vystoupí z černých, kouřem očazených trosek čarodějnice Urda, oblečená jako pastýřka. Vlídně se tváříc podaruje Harichovy děti voňavými borůvkami. Milým tónem vypráví myslivci o nesmírných pokladech v nitru Čertových kamenů a důvěrně mu sděluje, že na Velký pátek od prvního sovího zahoukání až po první kohoutí zakokrhání se otvírají mohutné skalní brány. On může jen přijít a vzít si podle libosti; tím by stokrát nahradil dnes utrpěnou škodu.

Aby rodině znovu zajistil životní štěstí, vyčkává Harich, plný netrpělivosti, večer následujícího dne – na Velký pátek – na úpatí skaliska, až nastane kouzelná hodina. A skutečně. Se sovím zahoukáním se otevřou pevné skalní stěny a širokými mramorovými chodbami a zlatým průchodem se Harich ocitá v křišťálovém sále, plném vůně a světla.

Zde ho očekává na uměleckém zlatém loži Wellfrieda, domnělý přelud oné hvězdné noci. Spanilá bytost mu nabízí z nesmírného pokladu. Její pohled však znamená pro něj více, než všechen nabízený poklad, ano, více, než jeho rodina čekající v tísnivých obavách. Již nikdy myslivec nechce opustit tuto spanilou krásku.

Čas ubíhá a první kohoutí kokrhání náhle naruší ticho v síni. Wellfrieda nutí myslivce, aby opustil síň. Avšak je příliš pozdě. S burácením se zavírá skalní brána, hluboká tma obklopila ty dva a dunivým krokem se blíží mstitel.

Je to Waldur, pán této hory. Osnivé blesky vystřelují z jeho zlaté přilbice, mohutně až k zemi se vlní jeho bílý plnovous, zlaté brnění ostře řinčí, když se mocným kopím ve své pravici rozmáchne proti vetřelci. Wellfrieda prosí o myslivcův život. Avšak marně. Probodnut těžkým kopím padá Harich k Wellfriediným nohám a umírá v její náruči. Wellfrieda klesne k tělu a pokrývá polibky čelo mrtvého. Waldur ji volá; ale jeho volání je marné, neboť Wellfrieda nachází smrt vedle myslivce.“

 

Výše uvedený text je použit z německy psané kroniky č. 1 obce Česká Ves z let 1921 - 1945. Z kurentu přepsal Roman Janas. Do češtiny přeložila Mgr. Jana Reichlová.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář